Ještě jedno poděkování aneb Úplně senzační Klubovka a úplně senzační členové ;o)

Těžko říci, co zapříčinilo včerejší podivné chování členů… Snad vysvědčení, snad sníh, snad nějaký speciální tlak či počasí nebo konstelace hvězd…

Sice bylo vysvědčení a tedy jsme končili ve škole dřív, stejně jsem však domů dorazila docela pozdě. Rychle jsem do sebe naházela oběd, přitom domýšlela program a sháněla papír s informacemi o Madagaskaru (vždyť před týdnem tu někde byl!!!!)… To už bylo skoro 15:20, tedy okamžik, kdy jsem měla být ve škole (původní plán byl v 15 hodin). Rychle avšak bezpečně (přece jen si nehodlám likvidovat zdravé a celé končetiny kvůli včasnému příchodu) jsem doběhla za Matějem a záhy do klubovny. Malá úprava klubovny, pár zajímavostí na nástěnku (obrázek fosy, pár fakt o ostrově – kdo si pamatuje na kolikátém místě je Madagaskar svou rozloho mezi ostrovy?) a ještě speciální věcičku, kterou jsem si připravila – neplánovaný plánovaný plán klubovky. To už jsem běžela pro ostatní dolů, zadala instrukce Gufimu a Simče a zase pospíchala s Mišákem nahoru, vynést stoly a dodělat, co jsem nestihla. Než jsme se nadáli, byl již slyšet hluk a za chvíli již několik hlav nakukovalo nedočkavě do klubovny. Během chvilky jsme si posedali kolem stolů a začali naši půlhodinku – rádci vyplňovali papírky s výstrojí a účastí, já dodělávala plánovaný-neplánovaný plán klubovky. Jenže najednou mi kdosi řekl, že Míra (zřejmě myšlen Mik) má přijít ve čtvrt. Ouha! To akorát bylo. Tak jsem potřebovala, aby někdo zašel dolů. Nabídl se Mišák a Křeček. Nakonec Mišák řekl, že nemusí, ať jde Křeček. Ale to už se hlásil Zondra, že jde s Křečkem… Ouvej! A všichni… Nedalo se nic dělat, vyslala jsem za nimi Simču – pro jistotu. Čekáme a čekáme a nikdo nejde. No co, Mik se převlíká, než přijdou nahoru, trvá to… Ale pořád nic. Nedalo mi to a poslala jsem dolů Gufiho… A zase nic. To už mi nápadně připomnělo pohádku o Budulínkovi – vyšlu jednu lištičku, druhou, třetí a nevrací se… To nakonec nikdo v klubovně nezůstane. Ale to se již nabízela čtvrtá liška, že pro ně zajde… Nedalo mi to a šla jsem dolů já… A vidím jak členové postávají, Mik nikde… Vydali jsme se tedy společně zpět nahoru. Na nástěnku jsem pověsila papír – plánovaný-neplánovaný plán klubovky. Vysvětlila jsem, že to je taková moje pomůcka, abych pořád nemusela ukazovat na hodiny a říkat „Už je tolik a tolik“, „To si zase nic nezahrajeme“ a „Pssst“… Jenže než jsem se stačila kouknout na hodiny a zjistit, že už je půl, za zády se mi ozval oddílový pokřik, vzápětí pokřik černé družiny (tedy trochu chaotický, každý říkal něco jiného;o)), poté zelené družiny (po vzoru černé družiny si jej Gufi zkrátil a začal odříkávat konec, dokud nespatřil můj vyjevený výraz a začali tedy znova od začátku). Já se ani nestačila přidat… Ale to už Zondra připomenul, že podle plánu už máme pokračovat a honem a honem… Tak jsme řekli pár organizačních věcí, poptala jsem se na vysvědčení… Stihli jsme projet všechny, dokonce jsme dělali takový malý průzkum nejhůře hodnocených předmětů apod. Ale opět mě všichni popoháněli a já tedy postoupila k splnění slibů. Barava mi minule sdělila, že by jí udělalo radost, kdybych jí něco přečetla. Protože jsem však zapomněla knihu, četla jsem jí kus článku o Madagaskaru. Doufala jsem, že to členy unudí, rychle je přejde zájem o čtení a pokročíme. Ale je to zaujalo (dokonce si kdosi zapamatoval i rozlohu ostrova…), to už nás však zaujala další informace: nejvyšší hora Madagaskaru a pohoří v němž leží (Maromokotra v Tsaratanana). Začali jsme se tedy tato jména učit nazpaměť… V průběhu dalších her jsme si občas zopakovali tyto pojmy, zároveň jsme však hráli a hráli (domlouvání madagaskarských zvířátek v zoo, hledání ztraceného slova, co se změnilo v místnosti atd.) No stihli jsme toho opravdu hodně. Pak již přišel Matěj a hrál chvíli s námi (ještě předtím jsme ho však vyzkoušeli, zda jakožto Král Jelimán a vládce ostrova ví, jak se jmenuje nejvyšší hora). Při měnění míst členů jsme se docela pobavili. Zvláště, když už se někomu skoro podařilo popřesazovat všechny do původního stavu a vtom se mu za záda zyse všichni proházeli… To už však bylo 6 hodin a my jsme se vydali do šaten a domů. Musím říci, že to byla naprosto skvělá schůzka, stihli jsme toho opravdu hodně (a já se na začátku těšila jak členům na konci provokativně ukážu neplánovaný plánovaný plán klubovky a řeknu „Vidíte, tohle všechno jsme mohli stihnout, kdyby…“ – ale jako naschvál jsme téměř vše stihli). Veliká pochvala pak patří ještě Zondrovi, neboť se choval úplně vzorově, vůbec nerušil, nadšeně hrál s námi a ještě tišil ostatní, abychom toho co nejvíc stihli…;o) Děkuji!!! P.S.: Tenhle článek jsem psala napůl ráno, napůl během polední pauzy, takže sama nevím co z toho vzešlo… Proto se rovnou omlouvám za případné chyby, překlepy (aspoň se zasmějete) atd.