Věčná škoda je jen dobrého člověka... Ale myslím, že je škoda alespoň nedat nadechnout z chystané celoroční oddílové hry. Dlouho čekala na své zahájení a nedočkala se. Když ne jinak, tak si tedy alespoň zkuste sami pro sebe rozluštit první etapu...
Sten se zvedl od stolu, narovnal se a bylo slyšet slabé rupnutí, které se ozývalo z jeho zad. Bylo už dost pozdě a mapu osvětlovalo pouze světlo petrolejky, která visela nad stolem. Ještě si promnul oči, ale nebylo to nic platné, byl tak unaven, že se mu mapa z výšky slila do chaotického zmatku spleti čar a barev. Naklonil se, aby mapu stočil, než si půjde lehnout, ale tím, jak se ohnul, zastínil část mapy a náhle mu něco problesklo hlavou. Sám nevěděl, co to bylo, avšak byl tak ohromen, že na několik okamžiků strnul a vůbec se nehýbal. „Co to bylo?“, zeptal se sám sebe. Ještě nějakou chvíli v úžasu stál nakloněn nad stolem a jeho oči tupě zíraly na mapu. Už, už chtěl dokončit pohyb, když v tom si na něco vzpomněl. Tak jak stín změnil mapu a vytvořil vlastně nový nákres, přesně takovou kresbu někde viděl. Ale kde? A byla to vůbec kresba? Snažil se rozpomenout a jeho hlava byla v jednom kole. Měl pocit, že mu v ní leze tisíce mravenců, nebo že se plní vodou a musí mu každou chvíli prasknout. Na chviličku zavřel oči a jeho myšlenky se mu nepředstavitelnou rychlostí honily hlavou. Skákal z jedné události na druhou. Pomyslně se přemísťoval ze svého rodného kraje až stovky mil daleko, aby v jednom okamžiku procestoval místa, kde se byť i jen na několik chvil zdržoval. Už si myslel, že bude muset tento boj s pamětí vzdát, když v tom otevřel oči, zíraje přitom na mapu a náhle měl docela jasný obraz krajiny před sebou. Opatrně přivřel oči, aby se mu realita mapy ještě více ztratila a už viděl před sebou krajinu, která přesně padla do „upraveného“ náčrtu mapy. Teď již měl přesný obrázek, ale ještě si nebyl zcela jist, kde přesně se s tímto úkazem setkal. Ale ano! „Už to mám!“, zvolal nahlas, i když v tu chvíli s ním v chatě nikdo nebyl. Teď si uvědomil, že přátelé se měli již vrátit. Nechal vše tak, jak bylo a vyběhl ven ze srubu, aby se mohl co nejdříve podělit o svůj objev se svými společníky. „Už to mám! Je to údolí, kde se nachází 4,10,9-27,4,4-6,11,3-25,11,5-24,4,4-9,6,1-21,3,5-28,9,2-13,12,1-13,8,1“, zvolal mocným a silným hlasem do černé noci a jen slabý hlásek, který se k němu vracel a špital ála, ála, mu napověděl, že kromě něho a ozvěny tu nikdo jiný není…