4. den LP 2019 - Výlet do Mirabilandie

Takže nezapomeňte: Zítra každý budete mít něco na hlavě - čepici, klobouk, šátek... Pokud máte sluneční brýle, vezměte si je s sebou. Každý bude mít svoje piti! Ne s kamarádem, ne s někým napůl, ne malou lahvičku - prostě velké pití!!! Pevnou obuv, nikdo nepojede v žabkách a podobně. Nikdo nepojede bez trička, protože by nás nepustili do autobusu! Nezapomeňte si vzít peníze, pokud si budete chtít něco koupit. Každý si povinně udělá k svačině bagetu, alespoň jeden toust. Doporučuji raději víc, nic jiného k jídlu celý den nebude, pokud nemáte hodně peněz, abyste si nakoupili jídlo přímo v parku. Kromě toho dostanete ještě s sebou jablíčko, croisant a nějaké slané pečivo - aby v tom nebyla čokoláda. Všude v parku teče pitná voda, takže pokud vám dojde voda, tak si napustíte novou. Jasné? Jasné...!

No vypadalo to jako jasné pokyny večer před odjezdem do Mirabilandie. Dohlédli jsme na to, aby si všichni udělali alespoň “minimální - povinnou” svačinu. “Máš svačinu?” “Ne.” “Proč ne?!” “Není už salám.” “Zkusil ses podívat do ledničky?” “Ne.” “Tak to udělej.” “Jé, salám...” A tak. Normální běžná konverzace odehrávajíci se cca 2-3 krát denně. “Kde vzal čokokuličky?” “Jsou na stole.” “Jé, ty máš rajčata, můžu si také vzít?” “Můžeš, je jich plný šuplík v ledničce.”

Středa ráno, budíček v 7:00 hodin. Na to tady nejsme zvyklí, ale už v půl osmé byli všichni vzhůru. Je pravda, že takového Adama a Marka musel Pepča vynést z postele až ke stolu. Vydán zbytek svačiny, poslední opakování pokynů a mohli jsme vyrazit na zastávku autobusu. Je to kousek za rohem, takže nebyl problém a jsme tam. Čekáme na italskou hromadnou dopravu. Nelze přehlédnout (tedy spíše přeslechnout), že na zastávce čeká česká skupina, protože se prostorem šíří hlasitá hudba z reproduktorů, které si někteří včera zakoupili na trhu. Povídám:”Ztište to a až nastoupíme do autobusu, tak to úplně vypněte!” “Jo!” (Votravo...) A ještě dodávám:”Máte opravdu všechno? Pití, svačinu, peníze...?” “Cože?” ozve se, “sakra peněženka... já ji nemám!” No to máš už smůlu. To nevadí, stejně jí nebudu potřebovat. No když myslíš, Marku...

Očima přejíždím po ostatních a v duchu počítám, jestli se někdo nezatoulal. “Kubo, máš tričko, že jo?!” “No, mám tílko.” “Ne tílko, tričko!” “Ne, to nemám... mám přeci tílko.” “Říkali jsme, že máte mít tričko!!!” “Ne, říkali jste, že nemáme jezdit bez trička!” Aha: Máš dvě minuty, aby sis pro něj doběhl... První minuta uběhla a v zatáčce se objevuje autobus. 5-4-3-2-1-zavírá dveře a odjíždí bez nás. Za chvíli dobíhá hříšník. Sakra.

Za půl hodiny má jet další autobus, tak holt přijedeme pozdě. Je to sice nepříjemné, chytneme největší nával, nebudeme na otevíračku, budeme mít méně času na park. Jenže autobus nepřijíždí ani po 40 minutách, dokonce ani po 50... Tak holt zpoždění celá hodina, kterou se povalujeme na zastávce a úspěšně překážíme procházejícím lidem. 60 minut, 70 minut... tak dáme tomu ještě 20 minut a pak to dnes zabalíme. Po více než hodině a půl se zvedáme a vracíme se zpátky na apartmány.

Dnešní výprava do zábavného parku byla opravdu zábavná. Doufáme, že se nám podaří přebukovat vstupenky na zítřek a pokusíme se dát druhý pokus. Rozdáváme pokyny, kdo půjde nakoupit suroviny na zítřejší svačinu, jak to tedy uděláme s jídlem dnes a večer (zrušili jsme dnešní oběd, když jsme měli být pryč...) a co bude k večeři. Zítra tedy oběd přesouváme na věceři. Většina jde k bazénu a někteří k moři. No co, hlavně že není vichřice, co schazuje domy, stany, apartmány... z moře naštěstí nepřichází žádná tsunami, není zemětřesení, nehoří nikde les - zkrátka nedějí se opravdové problémy. Tak držte palce zítra.