Habartovské toulky 2017

Téměř pravidelně, až na několik světlých výjimek, se zúčastňujeme akce nazvané „Habartovské toulky“, kterou pořádají naši kamarádi – pionýři z Habartova. I letos jsme se rozhodli, že se na pochod vydáme, byť předpověď počasí nebyla nic moc. V minulosti jsme zažili totální parný den, kdy jsme byli mokří od hlavy až k patě, jak jsem se potili při výstupu na kopec v Oloví, ale také jsme byli mokří od paty až k hlavě, když jsme celý den mokli, mokli, mokli a chodili v promáčeném terénu.

Letošek nakonec vyšel docela dobře. Nebylo sice horko, které by nás zužovalo a vhánělo nám na jazyk žízeň, ale také nepršelo, že bychom byli úplně mokří. Mokří jsme však nebyli na těle, ale na nahou. Tedy vlastně promáčení. V noci pršelo, stejně jako v minulých dnech a zem, tráva, cesta i les byly promáčené.

Na autobusovém nádraží v Sokolově se objevil Šmudla, Páťa, Mája, Čertice, Čmelák, Zajíc a Matěj. V DDM v Habartově, kde byl tradičně start, jsme si vybrali jednu z nejkratších tras – a to 16km. Vyplnili jsme přihlášku, vyfasovali jsme popis cesty, cukr na doplnění energie a mohli jsme vyrazit. Nejprve k památníku v Habartově, pak k Velkému kameni a pak přes Anenskou na Hřebeny.

Cestou jsme samozřejmě neodolali házenkářskému umění při shazování naprosto kyselých jablíček ze stromů, povídání si se psy (a letos i s nemluvňaty) v Anenské vsi. Páťa nás chtěla kousek svézt suprovým dopravním prostředkem, ale bohužel se nám nepodařilo jej nastartovat. Tak holt celou cestu po svých... Viděli jsme koně (Mája samozřejmě neodolala a chtěla si jednoho nacpat do batohu), ale také štěkající psiska, hlemýždě, vrabčáka, „něco“, kočku, něco jako kentaura (tedy kantauřici), rozjetou žábu (vhodná k nalepení do cancáku), ovce, kozy, ale i prasátko a kravičku.

Nicméně prasátko a kravička již nebyli úplně v celku, ale v úspornějším balení - nakonec nabodnutí na vidlici a přihřívány nad ohníčkem na Hřebenech. Totiž hned potom, co se Matějovi podařilo spravit razítko, které předtím rozbil, když se snažil Čertici do cancáku udělat otisk toho nejkrásnějšího razítka, dorazili jsme na nádvoří a tam již byl připravený ohýnek k ohřátí, opékání a ke strašení. (Bu-bu, já jsem oheň a rozteču ti podrážku bot.)

Zájemci si mohli zdarma projít s průvodcem opravovanou zříceninku a musíme uznat, že je zde vykonán velký kus práce! Klobouček dolů před pracanty a zejména „ochotníky“, kteří se na renovaci Hřeben podílejí.

Velmi vhod také přišel horký čaj, který byl pro všechny účastníky na Hřebenech připravený, a ke kterému jsme dostali ještě nějakou sůšu. Docela jsme se pobavili s jedním psíkem, kterého se Mája také pokusila uloupit a pak alespoň vychovat. :-) Pejska však více zajímal obal od špekáčků, který byl vhozen do improvizovaného koše – černého pytle zavěšeného na pódiu. Bylo docela komické pozorovat, jak se snaží pytel obelstít, aby vydal svá tajemství. Když už v pytli zmizel pes celý, měl vyhráno. :-)

Po odpočinku, nasycení a částečném usušení jsme se vydali na cestu zpět. Kdy už tam budem? Je to ještě daleko? Odpočineme si? Můžu si sednout? Jak dlouho ještě půjdeme? Kde to je? Kolik km jsme ušli? Kolik km ještě musíme ujít? Kdy už tam budem? Je to ještě daleko…?